ČASTO SLYŠÍM, ŽE DNEŠNÍ MLÁDEŽ JE MARNÁ…
Kdo jim to ale vlastně říká? Odkud to stále slyší? Opakovaně, důrazně, s povzdechem, s hnevěm, s projevem plným soudů?
Nedávný týden ke mně přivedl dva mužské klienty.
Dva mladí muži.
Průměrný věk 21 let.
Jeden má pocit, že druzí jsou ve všem lepší.
Cokoli dělá, “ je jakoby pozadu“, jde mu to hůř než jiným, pokaz to ho víc, často vytváří incidenty, autohavárie, úrazy, drobné katastrofy. Má pocit, že se na nic moc nehodí.
Druhý je extrémně přehlcený blížící se maturitou. „Je toho moc, je to úplně šílený… můj mozek nestíhá, už teď z toho nespím…“ Trápí ho odstup dřívejších kamarádů, i to že je bez přítelkyně.
Pod těmito zřejmými pocity je více vrstev, které postupně rozkrýváme.
Jedno mají tito mladí muži společné.
Mají dlouhodobý pocit, že NEZAPADAJÍ.
Nezapadají do světa kokem sebe, nejsou podobní okolí, kolegům spolužákům, trápí je, že rodiče s nimi „mají starost“, chtějí být víc jako ostatní.
Snaží se někam patřit, přizpůsobit se, zapadnout, být jako ti druzí, jako ostatní, jako ti normální….
Otázkou je, zda by toto bylo pro ně dobré.
Chtějí být hlavně přijímaní, uznaní, ocenění.
Začínáme tedy hledat zdroje přijetí ocenění a uznání uvnitř nich samotných.
Oba nechávám nahlas říct 3 věci, ve kterých jsou opravdu dobří.
Z velmi povídavých kluků je v tu chvíli mlčící kámen.
Nepovolím.
Postupně se ty 3 věci dostanou ven.
V obou případech přes oči zalité slzami.
Úleva.
Slzy jsou jen úleva.
Dělají místo pro to, uvidět situaci jinak.
Každý z nich najde překvapivě víc věcí.
Jeden jezdí skvělě na atypických skatech, rád by je vyráběl, má dvě střední školy, obě dokončil, nevzdává se, umí se za sebe postavit, jednou si takto u lékaře doslova zachránil život, když trval na svém.
Druhý skvěle čte v mapách, je vytrvalý a silný, á pozorovaqcí talent, miluje tiché proicházky lesem.
Pokračujeme tím, jak se u toho cítí, jak reaguje jejich tělo, kde je největší tíha.
Najdou každý další 3 věci, kde jsou skvělí. Nacházíme propojení těchto věcí a nových pocitů v těle.
Jsou už pak rychlí, skvěle spolupracují. Oči se jim doširoka otevírají. Těla se narovnávají.
Dostáváme se k UZNÁNÍ SEBE.
To je nástroj, který mění vnější programy v nás a úhly pohledu na sebe.
Jeden odchází s otázkami :
CO KDYŽ NEMUSÍM ZAPADAT? Jak naprosto jiný mohu být? Co když to není ohrožující?
Druhý s vlastním uvědoměním a otázkami :
JÁ SE NEZTRATÍM. Kde jsou mí lidi? Co dalšího chci přidat do svého života? Co z toho, co umím, mohu použít na situaci s maturitou?
_______
Kolik cizích úhlů pohledu na sebe jste přijali a snažili se zapadnout?
Jak vám v tom zapadnutí bylo či je?
V čem jste unikátní a neuznáváte to?
KDE MŮŽETE ZAČÍT S UZNÁNÍM SEBE?
