KDYŽ JÁ NIC NEUMÍM!
Věta, kterou slyším tento měsíc už poněkolikáté od různých žen, klientek i kamarádek.
Zaujalo mne to.
A štve mne to! Neskutečně!
Jak tyhle skvělé ženy různých profesí, které mají toho tolik za sebou, přišly k větě, která úplně ničí jejich úctu k sobě?
A ještě se v ní utvrzují mnohým opakováním a podtržením:
* Ale já opravdu nic neumím!!!
* Fakt! Já dělám celý život to samý!
* Já fakt netuším, co bych mohla dělat jiného, protože já nic neumím!!!
Kde tohle nakoupily??
Kdo jim to říkal tolikrát, že tomu uvěřily a věří tomu dalších 20, 30, 40, 50 a víc let?
Kdo za to může?
A CO KDYŽ SE TO NETÝKÁ JEN ŽEN?
Co když není třeba pátrat pořád v minulosti a potvrzovat si, kdo za to může??
Co když lze tohle rčení “ JÁ NIC NEUMÍM“ úplně nechat za sebou a podívat se na to KDE MŮŽEME UZNAT SAMY/SAMI SEBE?
Ohlédnout se lehounce pouze pro nápovědu:
CO VŠE UŽ JSEM VE SVÉM ŽIVOTĚ VYTVOŘILA / VYTVOŘIL?
A vědomě se podívat se na svůj život očima, které jsou ochotny vidět SPRÁVNOST SEBE.
Kolik toho můžeme uvidět, když vystoupíme z prostoru s nápisem „já nic neumím“?
Co s těmi ženami dělám? Nejdřív nic :-).
Až požádají o změnu či můj přínos, koukneme se na to:
*NAJDI 10 VĚCÍ, KTERÉ UMÍŠ A OPRAVDU TI JDOU!
*CO MÁŠ NEJRADĚJI, KDE SE CÍTÍŠ VOLNĚ, SVOBODNĚ, PŘI JAKÉ ČINNOSTI?
*KOLIK TOHOTO POCITU MÁŠ VE SVÉ AKTUÁLNÍ PRÁCI, PROFESI, POZICI?
*A KOLIK BYS CHTĚLA / CHTĚL?
Chvíli trvá, chvíli i napovídám, až se chytí a zjistí, že:
* TOHO ASI VĚDÍ A UMÍ VÍC, NEŽ JSOU OCHOTNY VIDĚT.
* JE TOHO DOST NA TO, ABY UZNALY SAMY SEBE.
* JE JIM LÍP V PROSTOTU UZNÁNÍ SEBE.
* BY TO MOŽNÁ MOHLO JÍT JINAK.
* STOJÍ ZA TO SE PODÍVAT NA TO, CO UŽ V ŽIVOTĚ VYTVOŘILY.
Většinou je toho mnoho a mnoho.
A když se valíme dopředu, ve spěchu, oblečeni v soudech na sebe sama místo v šatech uznání sebe, tak nám není dobře, lehce, tvořivě ani radostně.
KDO TO MŮŽE ZMĚNIT? KDO ZA TOHLE MŮŽE?
Čemu dáváme pozornost, to roste.
———————
Jsem facilitátorka a mentorka.
Poslouchám, ukazuji jinou cestu a usnadňuji ji.
Podporuji lidi v tom, aby sami věděli, že vědí.
V osobním i profesním prostoru.
Nepoučuji, nezachraňuji a nepomáhám.
Těší mne, když vidím, jak málo stačí a otáčíme se k tomu, co chceme v životě tvořit my.
JAK BY NÁŠ ŽIVOT VYPADAL, KDYBYCHOM JEJ ŽILI PODLE SEBE?
JAK PŘÍNOSNÉ BY TO PAK BYLO I LIDEM KOLEM NÁS?
0 komentářů