Podařilo se mi být pár týdnů u procesu, kdy se úspěšná žena, podnikatelka, chystá výkonně stáhnout z vedení svých firem, utlumit své působení a pravomoci rozdělit mezi management a své potomky.
Od prvotního zadání – CHCI TO UŽ RYCHLE PŘEDAT – jsme se postupně nořily do hlubších vrstev uvědomění, plných úspěchů, rizik, nadšení, strachu, odvahy a zároveň nedůvěry.
Energická, veselá a výkonná paní přišla před pár lety o manžela. Stará se dál naplno o 3 firmy, chod i komunikaci se zákazníky.
Věkově je daleko po sedmdesátce a vitalitou zmate každého, kdo jde kolem. Stále si věří, bystrý mozek, úsudek a i tělo fungují. Firmu se chystá předat už asi deset let a stále se to „nějak nedaří“.
Má 3 syny, věkově mezi 35 – 50 let, šikovné, vzdělané, pracovité, mající své vlastní byznysy, rodiny i podnikání.
Firmy své matky jsou ochotni převzít, domluvit se, rozdělit kompetence. Už mnohokrát se společně s matkou o převodu bavili. Rozhovory probíhaly v klidu, racionálně, společný pohled na toto téma souzní, ale stále jsou na začátku akce. Dál se zatím nepohnuli. Jen pomáhají, když něco hoří…
V těchto případech bývá často něco zamotaného, nevědomě skrytého, neviditelného, co brání posunout věci dál, pustit část a nakonec celé kompetence a opravdu odejít.
Ponořily jsme se s paní nejdřív do rozhovoru o všem možném. O mládí, cestování, přátelích, tenise, manželství, začátcích podnikání až jsme se dostaly k mateřství.
———————————–
„Děti jsou dětmi pro matku napořád, to víte, jako máma s nimi vše prožívám. Já si hlavně přeji, aby byli spokojení, aby se jim dařilo, aby to vše zvládli. Nemají to lehké…“
Vy se bojíte, že něco nezvládnou?
„To ani ne, ale vidím kolik práce a starostí mají. Víte oni nemají moc štěstí na partnerky. Pozoruju to a mám o ty mé kluky obavy, aby byli šťastní.“
Proč myslíte, že by neměli být šťastní?
„Víte, já to vidím. Pracují od nevidím do nevidím, ve svých firmách i v těch mých. Doma je na ně tlak, aby byli taky k dispozici. Jeden syn už má druhou manželku, mnoho mi neřekne, ani nevím, zda je šťastný. Dělá všechno po dle ní, aby byla spokojená.“
Třeba mu to tak vyhovuje a chce to tak dělat? Co myslíte?
“ No jo, ale je unavený, podrážděný a má to ho moc, a vůbec se nezastaví. A druhý syn nemá štěstí na ženy, je moc hodný, vždy ho využijí a opustí a on se moc trápí. Já bych hlavně chtěla, aby byli šťastní. To mne trápí nejvíc.“
Stále hlídáte jejich život? Chcete být nablízku? Bojíte se o ně? Jak vám v tom je?
„Je mi v tom těžko, jen nevím, jak to vypnout. Stále přemýšlím, co bude až tady nebudu, jak to budou zvládat. Je to fakt těžký.“
Kdo jsou jejich rodiče? Jak to zvládali oni? Co když mají hodně po rodičích a není důvod se o ně bát?
“ To je zajímavý. No, musí mít něco po nás, my jsme taky furt s manželem makali a ne vždy se vše dařilo, ale vždy jsme žili naplno. Jen doba byla jiná, taková otevřená a vše jsme tvořili sami a bylo to velké dobrodružství občas…“
Umíte uznat SAMA SEBE, že jste byla a jste skvělá máma? Co když už je čas své syny úplně pustit a důvěřovat, že jste je dobře připravila pro život?
“ To jo, to by byla úleva. Oni jsou skvělí, pracovití, stále jsme hodně v kontaktu, pomáhají mi. Já se asi jen bojím, že kdybych jim fakt předala firmy, bude toho už na ně moc…“
Jaký by to bylo vědět, že můžete úplně dát důvěru svým dospělým dětem, že umí žít svůj život, že vědí, kolik si toho mohou naložit, že vědí, jaké kroky dělat, aby to zvládli, že si mohou najmout skvělé kolegy a věci se budou dobře hýbat a dít?
“ Já si uvědomuji, že oni to zvládnou, vždyť už to vlastně dělají, o všem vědí, mají plno nápadů, jak a co ve firmách měnit a zlepšovat, hm, tak já nevím. Čekám, až přijdou a řeknou, že to tedy celý předáme.“
Vy čekáte na ně? Nebo oni čekají na vás? Kdo tady vlastně na koho čeká?? Kdo může udělat ten další krok?
“ Ach jo, oni čekají na mně, až se rozmyslím. Je to takový až napětí mezi námi. I to mi dělá starosti. Asi musím já začít. Je to těžký. Ale už mne to takhle nebaví. Děsně stojíme na místě. Hlavně já. Já už bych chtěla čistou hlavu a víc cestovat a odpočívat a užívat si s vnoučaty.“
A vědí to vaši synové, že už chcete mít čistou hlavu?
„No oni si myslí, že to pustit nechci, já vždy mluvím o těch starostech s firmami a že to není jen tak, že musí vše vědět dopodrobna a upozorňuji je na rizika a tak..“
CO to vytvoří, když jim řeknete – Já opravdu chci odejít, jen nevím jak a zda to zvládnete?
“ Aha, takhle jsem jim to vlastně nikdy neřekla, spíš je straším… Až se mi úplně ulevuje při té představě, protože, oni by to asi uvítali a velmi by to uvolnilo to napětí mezi námi.“
Co je k tomu zapotřebí, aby jste to pustila, aby jste jim to řekla takhle jednoduše? Brání tomu něco?
“ Jen já sama. My se vidíme často, stačí to říct u nějakého společného oběda. Asi. Oni už se toho pak ujmou.“
Aha, oni se tedy toho ujmou. A z čeho máte největší strach? Co se nejhoršího stane, když to odstartujete – rozhodnutí, rozhovor a jdeme na to?
„No já se vlastně nebojím, spíš ta představa té obrovské změny. Úplně si teď uvědomuji, že já jen vymýšlím důvody, proč ještě ne. Já jsem byla vždy tak rychlá, pragmatická a teď se nemohu pohnout. Brzdím to já, úplně zbytečně. Kluci to zvládnou. Tak já jim to řeknu. Třeba to půjde takhle jednoduše. „
——————————-
Pár uvědomění o sobě, svých obavách, své hodnotě, důvěře v sebe, v to co vytváříme, pomůže pohnout se z místa. Přenechat nejen firmu, ale hlavně energeticky předat opravdu zodpovědnost svým dětem za jejich vlastní život je velká úleva. Oni to zvládnou, synové. Firmy i své životy, své vztahy, své kroky. Umí si poradit.
Převod firmy se rozeběhl, šlo to snadno, ta komunikace. To prvotní sdělení. Ta síla volby. Zmizel náboj, napětí. Uvolnila se atmosféra v rodině.
Praktické věci se teď už řeší bez emocí. Nemusí jít vše hladce, ale hýbe se to. Přijdou změny, a přesto, není čeho se bát. Možná některá z firem zanikne, či se přetransformuje. To už je jen postupný proces. Lze si jej užívat nebo jej bát.
————————————
Každý krok vpřed se počítá. Často stačí udělat ten první. A často je to lehčí, než jsme si mysleli.
Jaký by to bylo vědět, že nelze udělat chybu?
0 komentářů